Bradavická učitelka

10. října 2008 v 23:28 | Jarka |  Vymyšlené knihy

1.
Dovolte, abych se představila. Jmenuji se Oliva Lineová (naši se seznámili v Itálii pod olivovníkem, víte?) je mi 25 let a popravdě řečeno, moc nechápu co se se mnou vlastně děje. Teď právě stojím před nádražím King′s Gross a čekám na přátele Harryho a Giny Potterovi. Mají mě odvézt na místo zvané Bradavice. Abyste pochopili proč moc nechápu co se se mnou děje, musím vám povědět všechno.



Myslím, že důležitou úlohu sehrál můj dědeček. Proč byl tak důležitý? Krom toho, že byl hodný a já ho měla moc ráda, měl zajímavé povolání. Dlouhá léta byl majordomem na Downing Street č. 10. Zažil několik premiérů a zažil také něco, co neřekl nikomu jinému než mě. A řekl mi to až před rokem a půl, na smrtelné posteli. Ten večer vyhodil z pokoje všechny co se tam motali, kromě mě. Přitáhl si můj obličej až ke svému a všechno mi vyklopil. Bylo vidět, že se mu ulevilo a že tím pádem pro něj byl dobrý den na smrt. Všichni později tvrdili, že čekal jen na mě. Fakt je ale ten, že od té chvíle jsem byla zmatená a ačkoliv děda zemřel na slabé srdce, já spíš pochybovala o jeho mozku. No pochopte přeci… Co si má člověk v této době myslet o někom, kdo vám vypráví, že jeho šéfy navštěvovali ministři kouzel!!! A že slyšel vše o čem kdy mluvili, protože poslouchal za dveřmi! Že slyšel o světě kouzelníků, kde mají všichni kouzelný hůlky a čarují! Že skoro všechny katastrofy, který se na nás den co den hrnou nemají, jak my se hloupě domníváme, racionální vysvětlení, ale že je nedopatřením způsobují čarodějové! A spoustu jiných, nesmyslů. Co si sakra má člověk o takovém dědovi myslet? Než jeho choré srdce dotlouklo, dal mi za úkol vypátrat pravdu. PRAVDU!!! Jakou pravdu, ježíši !!!


Myslela jsem na to asi tak den. Potom jsem to pustila z hlavy. Nedávalo to žádný smysl a já na to zapomněla. I když je pravda, že v okamžiku kdy jsem zahlédla sovu ve dne, a já jí vážně viděla, trhlo to se mnou.


Uplynulo asi tak pět nebo šest týdnů od dědovi smrti, na počátku června
a stalo se něco, co mi, jak se později ukázalo, definitivně změnilo život.


Na dovolenou do Španělska jsem odjížděla absolutně klidná a vyrovnaná. Jela jsem sama a hodlala si odpočinout. Hotýlek přímo na pláži a doba před sezónou poskytovaly vše, co jsem chtěla - klid. Ovšem jen první dva dny. Ten třetí se nastěhovali dva milenecké páry a bylo po klidu. Tichá, na první pohled velmi inteligentní dívka a její zrzavý přítel poděs. A naopak černovlasý chlapec se zasmušilým výrazem, s veselou, upovídanou zrzkou. Zrzek a zrzka si byli nápadně podobní. A za chvíli jich bylo všude plno. V hotelu, na pláži, všude byl slyšet jejich smích. Zrzek byl vážně poděs, neustále je všechny něčím bavil.


Čtvrtý den mi bylo smutno a záviděla jsem jim. Asi to na mě bylo dost znát, protože ten den mě pozvali u oběda ke svému stolu. Šla jsem docela ráda. Záviděla jsem jim, že se tak baví. A popravdě se mi líbil ten černovlasej kluk.


Do večera jsem se dozvěděla, že ta příjemná, inteligentní dívka se jmenuje Hermiona a zrzek je její kluk Ron, u zrzky jsem se nespletla je to Ronova sestra Giny a ten co jsem si na něj myslela je Harry. Vážně s nimi byla zábava. Všichni velmi chytří a zajímaví. Zatímco Hermiona s Harrym byli tišší, Ron to zvládl za všechny. Po pár dnech jsem se ptala sama sebe jestli ten kluk nepochází z jiné planety. Vážně! Bylo neuvěřitelné jak se rozplýval nad předměty běžné denní potřeby a jak ho zajímaly úplně obyčejné věci. Když jsem po pár dnech půjčila auto a pozvala je na výlet, řičel radostí a celou cestu nezavřel pusu. Nejzábavnější bylo, když s naprosto vážnou tváří povídal, že v autě po silnici jede úplně prvně, že v něm vždycky jen létal. A když málem omdlel nad vývrtkou na víno se slovy- to musíme určitě koupit taťkovi, ten se z toho pomine- pomyslela jsem si, že mají buď velmi skromného tatínka, nebo je ten kluk E.T.


Je pravda, že trošku divní byli všichni čtyři. Ale co… říkala jsem si, je ti dobře, nejsi sama, dobře se bavíš, tak co! A na dědu jsem ani nevzpomněla. Až do toho jednoho dne, kdy jsem právě vylézala z vody a otevřeným oknem jsem viděla do pokoje Harryho a Giny. Přísahám, že jsem viděla Harryho, jak mává hůlkou, něco brumlá a odněkud mu na nos přilétají brýle! Byla jsem v šoku. Že by sůl v očích? Ne, já to vážně viděla. Od té chvíle jsem si všimla spousty jiných drobností, které jsem dřív neviděla nebo vidět nechtěla. Co ta sova v devět ráno co mi přelétla nad hlavou a vlétla do Ronova pokoje? Měla v zobáku dopis nebo neměla? A zdálo se mi nebo nezdálo, že Hermiona je na několika místech najednou? A tehdy to začalo.Začala jsem přemýšlet. Děda… sova…děda…hůlka…sova…hůlka…děda. Nééé, nejsem blázen, do toho nejdu!


Po návratu do Londýna jsme se scházeli dál a dost často. Společné večeře v pátek se staly tradicí. Všichni mě hrozně zajímali, ale zjišťovala jsem, že zatímco já jim o sobě řekla už skoro všechno, oni neřekli vlastně nic. Znali se už léta, v červnu dokončili školu. Jakou? Nevím. Nějakou. Po dovolené začali všichni pracovat. Kde? Nevím. Někde. Párkrát mě sice pozvali k sobě domů - bydleli na okraji Londýna kousek od sebe - ale vždycky z toho na poslední chvíli sešlo z různých důvodů. Dál se chovali podivně. Ron na jednu večeři dorazil pozdě, udýchaný, oblečený v neskutečném hadru a aniž by si uvědomil, že tam jsem, omluvil se, že zdržel na ministerstvu. Ať jsem pak pátrala jak jsem mohla, jediné místo kde by takový hábit mohli nosit je soud. A na soudce tedy Ron nevypadal.


Scházeli jsme se skoro rok a já toho začínala mít dost. Bylo mi s nimi vážně dobře a stále jsme měli o čem mluvit, ale ten pocit, že něco tají byl už velmi silný. Možná, že tenkrát jsem se začala i bát. Bylo toho už příliš, co jsem nevěděla. Pozvala jsem Hermionu, se kterou jsem si nejvíc rozuměla, na kávu a svěřila jí všechny své obavy a že už mi dochází chuť se s nimi stýkat. Myslím, že jí to mrzelo, stejně jako mě, a hned nazítří si se mnou sjednala další schůzku. A byla tajemnější než jindy. Žádala, ať jsem trpělivá, že všechno se brzy dozvím. Naznačila ale, že to pro mě bude těžké a ať se rozmyslím jestli chci absolutně změnit své chápání světa. Nechápala jsem už vůbec nic a bála se ještě víc. Ale ta novinářka ve mně ( neřekla jsem, že jsem novinářka?) byla moc zvědavá. A podezření, které jsem měla… a taky děda?! Řekla jsem, že chci znát pravdu. Ať to stojí, co to stojí.


No a tak jsem dostala pozvání na dvojitou svatbu. Do Doupěte jak stálo na pozvánce, tuto sobotu. Harry a Ron mě vyzvednou v mém bytě. A mám se prý těšit. Což o to, normálně bych se na svatbu přátel těšila, ale teď jsem ty dva dny, co zbývaly do soboty, nemohla ani spát.


Ron a Harry přijeli autem v osm ráno. Nasedla jsem, chvíli jsem vnímala cestu, ale pak jakoby se mi zamotala hlava a já se propadla do tmy. Měla jsem pocit jako bych byla ve ždímačce. Trvalo to jen chvilku a já stála před nějakým domem na venkově. Tedy před domem… Okamžitě jsem pochopila, že je to Doupě. Vypadal jako doupě. Samozřejmě, že moje předsevzetí, že se nebudu ničemu divit, vzalo za své už při té cestě. A teď jsem se ani tak nedivila, jako spíš zírala. Všude byla spousta lidí. Před domem na zahradě stály stany a v nich neskutečné množství jídla a pití. Hrála hudba. Zdálky normální svatba. Zblízka už tak normální nebyla. Mezi velmi podivně oblečenými hosty se motali maličké, ušaté bytůstky . Všichni neustále mávali hůlkami a ze stanů k nim přilétalo jídlo. Kapela byla bez muzikantů, nástroje hrály samy. A probůh, když jsem se podívala nad sebe, málem jsem omdlela. Spousta malých dětí tam létala na košťatech a hrála na honěnou či co. Vypadalo to strašně nebezpečně, ale očividně si toho nikdo nevšímal. Sedla jsem si k jednomu stolku a snažila se trochu chápat kde jsem. Najednou na mě z okna Doupěte zamávala Hermiona a já s úžasem sledovala jak se jí vlasy samy splétají do nádherného drdolu a jak jí odněkud přilétly svatební šaty.


Seděla jsem tam a všechno bylo jako v mlze. Takhle nějak se cítila Alenka v říši divů? Asi ne, podle dostupných informací se poměrně rychle zorientovala a komunikovala. Jistě neseděla a netvářila se jako tele.


Svatba to byla nádherná. Opravdu jsem jim moc záviděla. Nevěsty Hermiona a Giny byly skvostné a ženiši Ron s Harrym kupodivu velmi vážní. Na svatbě byla opravdu spousta lidí a postupně jsem rozeznávala rodinu Hermiony, Rona a Giny, ale nevšimla jsem si nikoho od Harryho. Po obřadu a vynikajícím obědě, který přiletěl, za mnou přišla Hermiona a odvedla mě dál do zahrady na poněkud klidnější místo.


"Chceš to všechno vysvětlit? Chceš vědět všechno?Můžu zařídit, že se během chvilky ocitneš u sebe doma a nebudeš si nic pamatovat. Ani nás ne. Zapomeneš celý tenhle rok. Rozmysli se, teď hned!" řekla mi.

V hlavě mi cvakalo a byla jsem v pokušení, ale nakonec jsem řekla:"Ne, zůstávám tady a ty povídej."

Řekla, že když mi poví o Harryho životě hodně toho pochopím. A tak začala.

Když jsme se po dvou hodinách vracely zpátky, nebyla jsem sice o moc chytřejší, ale alespoň jsem už částečně chápala tenhle svět. A… a konečně uvěřila dědečkovi.


Rozhodla jsem se, že tohle si prostě musím vychutnat. Když už jsem dostala tu možnost, tak prostě musím. Vecpala jsem se mezi hosty a snažila se získat co nejvíc informací. V první řadě je nutné říct, že jsem se dozvěděla, že jsem mudla. To znamená, že nejsem kouzelník. A bylo mi velmi milé, že tam nejsem jediný mudla. Strávila jsem hodně času v přátelském rozhovoru sHermioninými rodiči, kteří, podržte se, jsou taky mudlové.


Upřímně řečeno, jako novinářka jsem se ještě moc neukázala. U nás v novinách píšu zahradkářský sloupek, ale tohle? To mě vystřelí na vrchol!!! Jenom Harryho život vydá minimálně na sedm knížek!


Hm, tak na tohle všechno jsem tenkrát myslela, ale dopadlo to jinak. Někdy večer, když byla zábava v plném proudu, přišli za mnou moji čtyři kouzelní přátelé v doprovodu přísně vyhlížející paní. Všimla jsem si jí už dřív, vypadalo to, že je velmi důležitá. Představila se jako profesorka McGonagallová, ředitelka školy v Bradavicích. Už jsem o nich věděla od Hermiony. Je to ta škola kde všichni studovali. A podržte se, je to škola čar a kouzel! Profesorka mi vysvětlila, že do školy chodí dost dětí mudlů, jsou tam i děti ze smíšených rodin, ale nejvíc jich je z čistě kouzelnických rodů.


" A já bych si moc přála, aby se právě tyto děti dokázaly orientovat ve světě mudlů, aby nebyly ztracené, když se dostanou do vašeho světa," řekla mi profesorka a já při pohledu na Rona naprosto chápala co má na mysli.


"Slečno Lineová, po domluvě s panem Weasleyem, šéfem Odboru zneužívaní mudlovských výtvorů,
jsem se rozhodla, že bych ráda, kdyby se v Bradavicích vyučovalo o světě mudlů. A tady moji přátelé,"
ukázala na ty čtyři
"mi doporučili vás. Důvěřuji jim, a když říkají, že byste byla vhodná kandidátka, zkusím to. Popřemýšlejte, možná to bude inspirující i pro vás."


Přemýšlela jsem hodně a dlouho. A teď tu stojím na nádraží a čekám, až si mě tu moji přátelé vyzvednou. Začíná nový školní rok a já jedu do Bradavic. Jsem tam totiž učitelkou…




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hadaku | 10. října 2008 v 23:31 | Reagovat

Jéééééééééééééééééé, to je super Jaruško, že si zase začala psát. Je to moc pěkné a už se těším na pokračování :-)))

2 Evča | E-mail | Web | 11. října 2008 v 11:44 | Reagovat

krásné :o) rozhodně je to něco úplně jiného a já se moc těším na další :o)

3 les | 11. října 2008 v 13:22 | Reagovat

Skvělý nápad, který nabízí spoustu možností pro další příběhy, dobře napsané, tuze čtivé, bez zbytečných odboček, ale ne zas holý příběh. Jen mé redaktorskému oku chybí čárky tam, kde mají být. Ale to je maličkost. A jako Filip honem honem další pokračování :))

4 Jarka | 11. října 2008 v 14:31 | Reagovat

Jó čárky!!! To až jednou zvládnu úplně bez chyby, to bude slávy :-)) Tam kde mají být je nemám a vsadím se, že jich tam mám spoustu navíc.

5 les | 11. října 2008 v 15:18 | Reagovat

1. lekce: Tam, kde mají být, je nemám a vsadím se, že jich tam mám spoustu navíc. :)))))))))

6 lilalila | 11. října 2008 v 19:29 | Reagovat

:D hip hip huraaa -Jarca piiise!!!!  moc  tesim na ten pribeh- ja som sa snazila cosi hodit na papier, ale bud je to tym depresivnym pocasim, alebo mam ozajstny& nefalsovany &akutny "homesik" s tazkym priebehom a  nasledky su take, ze vzdy skoncim u hoorroruuu-obvykle vsetkych pozabijam, niekedy naozaj velmi nezvycajnym -a nebojim sa to nazvat pravym menom- brutalnym  sposobom.....

tak drzim prsteky nech ti to pise :)))  seeja & cirio

7 Filip | 11. října 2008 v 20:24 | Reagovat

supr supr supr supr supr supr supr supr supr supr supr supr supr

supr supr supr supr supr supr supr supr supr supr supr supr supr

supr supr supr supr supr supr supr supr supr supr supr supr supr

supr supr supr supr supr supr supr supr supr supr supr supr supr

a les neostravuj s tema hackama a carkama vys zemyto vadi honem pokracko

8 evi | 13. října 2008 v 11:18 | Reagovat

Nová povídka! Tak to je skvělé! Už se těším, jak to bude pokračovat!

9 Jiří | E-mail | 13. října 2008 v 15:21 | Reagovat

Teda milá Jarko, beru novou autorskou vizi.  Jsem zvědav, kdy se z ní stane Rita má oblíbená téměř holubičí.

10 Lewandule | E-mail | 14. října 2008 v 12:24 | Reagovat

Wow, paráda, to vypadá jako kopec srandy!!! Krásně se to čte, těším se na další!

11 Filip | 14. října 2008 v 16:56 | Reagovat

tk jarco mila chtelo byto new kapitolu ne ze budes jak hadaku a nechavat to vsechno na dlouho

12 Marlen | 17. října 2008 v 19:45 | Reagovat

juuu skvělé!!!

jak už bylo řečeno-je to něco úplně jiného!!!! a vypadá to fakt dobře!!!!

13 Fido | 23. srpna 2011 v 22:08 | Reagovat

začíná to hezky a je to i moc hezky napsané ... tak jdu číst dál

14 Fido | 23. srpna 2011 v 22:08 | Reagovat

aha ... 2008 ... hmm, tak asi nebude dokončené, že já hned nekouknul na datum

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama